Bungee jumping Bungee jumping je volný pád na pružném laně z výšky několika desítek metrů. Moderní adrenalinový sport, který si od 80. let získává stále větší oblibu po celém světě. Jde o dobrodružství, vzrušení a překonání strachu, jehož největší nápor přichází v posledních minutách a vteřinách před seskokem. Vyjedete na mobilní jeřáb nebo stojíte na mostu, instruktor vás přivazuje a vy máte čas se podívat dolů, do prostoru, kam za chvíli budete padat. Západní civilizace objevila bungee jumping v roce 1950 díky expedici National Geographic v Melanésii. Domorodci na ostrově Pentecost v souostroví Vanuatu vztyčili skokanskou věž, z níž se vrhali dolů, přivázáni za liánu. Tento rituál se vyvinul z legendy o ženě, která na útěku před zlým manželem vyšplhala na strom a přivázala si ke kotníkům liánu. Muž vylezl za ní, ale než ji stačil chytit, vrhla se dolů. Manžel skočil za ní a zabil se, ona vyvázla. Ze skoků se stal rituál, jehož se ale mohou zúčastňovat pouze muži a jenž má domorodcům zajistit hojnou úrodu. Prvním cizincem, který si bungee jumping vyzkoušel, byl v roce 1970 Kal Müller, další reportér National Geographic. Svůj skok do detailu popsal a západnímu světu tak nabídl zážitek, při kterém se tají dech. Následující léta se nesla ve znamení nelegálních pokusů, za něž organizátoři i účastníci platili pokuty, popřípadě strávili nějakou dobu ve vězení. Například v roce 1979 to byli David Kirke a Chris Baker z Klubu nebezpečných sportů na oxfordské univerzitě. Zorganizovali skok ze 75 metrů vysokého mostu Clifton Suspension v Bristolu. Pokuta činila deset liber. Kirke a Baker se však vydali do USA, kde uspořádali seskoky z mostů Golden Gate v San Francisku a Royal Gorge v Coloradu. Položili tak základy bungee jumpingu v Americe. V roce 1987 se myšlenky ujal Novozélanďan A. J. Hackett. Jako první (a také poslední) uspořádal seskok z Eiffelovy věže v Paříži. Bezprostředně poté byl zatčen. Ještě v témže roce však na Novém Zélandě stihl založit jednu z prvních firem, jež se věnovala právě tomuto extrémnímu sportu. V USA to byli přibližně ve stejné době Peter a John Kecklemanovi. Americký a novozélandský systém bungee jumpingu se liší v zabezpečení. Prvně jmenovaný využívá techniku dvojího zabezpečení a delšího volného pádu. Lano se při plném zatížení protáhne jen o 80 procent délky, což jednoduše řečeno znamená, že můžete déle volně padat a lano vás pak rychleji zastaví. U extrémnějšího, novozélandského systému, se lano protáhne až pětkrát, takže volný pád je sice kratší, ale brzdění je daleko "měkčí" a pohodlnější. V tuzemsku se využívá kombinace obou způsobů. Nejznámější jsou skoky z mostu u Zvíkova nebo z jeřábů na Máchově jezeře. Je možné skákat s úvazem za nohy či za pas. Většinu lidí napadá otázka bezpečnosti. Ani historie bungee jumpingu se neobešla bez zranění, v nejhorším případě i smrti. V České republice se v roce 1995 zranil bavič Petr Novotný, o čtyři roky později skončily dva seskoky smrtí. Vždy se ale jednalo o chybu instruktora. Čistě statisticky, vzhledem k celkovému počtu seskoků, je pravděpodobnost nehody mizivá